Pokud se nechceme otázkou zabývat, můžeme to rychle odbýt slovy: „Tobě? K ničemu!“ Případně jemnějším: „K ničemu. Ostatně jako všechno.“
S touhle otázkou se ve vzdělávání potýkáme od nepaměti. Když ji jako žáci položíme, ptáme se zcela oprávněně. Věnujeme něčemu čas a chceme vědět proč. Jako učitelé se proto musíme s odpovědí dobře popasovat.
Potíž máme už s tím, co vlastně myslíme tím, „že něco k něčemu je“. Že to využijeme v zaměstnání? Že si díky tomu vyděláme peníze? Že něčemu porozumíme? Nebo že nás to prostě bude bavit? Bez upřesnění vlastně nevíme, na co odpovídáme.
Na každou odpověď navíc můžeme reagovat další otázkou: „A to je nám k čemu?“ Učíme se, abychom se dostali na vysokou školu. A to je nám k čemu? Abychom získali dobrou práci. A to je nám k čemu? Abychom si vydělali peníze. A to je nám k čemu?
Takhle můžeme pokračovat donekonečna. Původně rozumnou otázku tím dovedeme až k absurditě. U všeho budeme požadovat nějaký další účel, který vzápětí zase zpochybníme.
Přitom když posloucháme hudbu, koukáme na film nebo se jdeme projít, obvykle žádné další využití nevyžadujeme. Nemusíme z toho mít nic kromě samotného zážitku. Proč bychom tedy nemohli něco vědět prostě proto, že nás to zajímá?
New brain wiring
Některé věci, které se ve škole naučíme, přímo nevyužijeme. Nemusíme předstírat opak. Konkrétní rovnici, kterou dnes řešíme v sešitě, možná už nikdy potřebovat nebudeme. Nemusíme si kvůli tomu vymýšlet krkolomnou situaci, ve které ji jednou určitě použijeme při nákupu rohlíků.
Výraz new brain wiring si můžeme volně přeložit jako nové zapojení mozku. Obrazně tím popisujeme změny v propojení mezi nervovými buňkami – neurony. Při učení se mohou existující spojení posilovat či oslabovat a mohou vznikat i nová. Téhle schopnosti mozku měnit se podle zkušeností říkáme neuroplasticita.
Do posilovny taky chodíme, i když se nechystáme v běžném životě ležet na lavici a zvedat nad sebe kovovou tyč. Necvičíme proto, abychom se připravili právě na tuhle situaci.
Podobně můžeme přistupovat k řešení úloh. U rovnice se například učíme dodržovat určitá pravidla, sledovat vlastní postup a zkontrolovat výsledek. Nemůžeme si v půlce výpočtu změnit zadání jen proto, že by se nám to zrovna hodilo. Když nám vyjde nesmysl, musíme se vrátit a hledat chybu.
Při složitější úloze si zase musíme rozmyslet, co víme, co hledáme a odkud začneme. Někdy vyzkoušíme postup, který nikam nevede. Tak ho opustíme a zkusíme jiný. Dáváme si dohromady souvislosti, které jsme předtím neviděli.
Tohle můžeme chápat jako fitko pro mozek. I když později nevyužijeme přesně tu úlohu, na které jsme se učili, můžeme znovu použít některý z postupů, které jsme si při jejím řešení osvojili. Nemůžeme z toho ovšem vyvozovat, že se počítáním rovnic automaticky zlepšíme ve všem ostatním.
Musíme taky skutečně něco řešit. Když jen opíšeme hotový výsledek, aniž bychom rozuměli postupu, moc jsme si nezacvičili. A samotným označením „trénink mozku“ neobhájíme každé školní zadání. Pořád bychom měli umět říct, co konkrétně se na něm učíme.
Je sexy mít přehled
Je sexy mluvit s člověkem, který má přehled.
Když sami něco víme, máme si o čem povídat. Rozumíme souvislostem, dokážeme se smysluplně zeptat a nemusíme u každého tématu čekat, až se přejde k něčemu jinému. Můžeme se dostat dál než k výměně několika vět, které jsme někde zaslechli.
Navíc nemusíme předem tušit, co nás bude zajímat za pět nebo deset let. Když se s něčím vůbec neseznámíme, těžko zjistíme, že by nás to mohlo bavit. Pokud si už ve škole necháme jen to, pro co právě teď vidíme konkrétní využití, budeme si další možnosti vybírat z dost omezené nabídky.
Naopak nás někdy doslova fyzicky bolí, když je někdo hloupý a nedejbože se někde dostane ke slovu. Zvlášť když posloucháme sebejisté soudy o něčem, čemu dotyčný očividně nerozumí.
Do téhle role se ovšem můžeme dostat i sami. Nemusíme znát všechno. Měli bychom ale umět přiznat, že o něčem nevíme dost, a podle toho taky mluvit. Nebo chvíli nemluvit.
A co AI?
S umělou inteligencí můžeme otázku „K čemu nám to bude?“ ještě doplnit: Proč bychom se něco učili, když si na to můžeme nechat odpovědět?
AI je výborný pomocník, pokud máme pevný a obsáhlý základ, o který se můžeme opřít. Bez něj se snadno „utopíme“.
Můžeme si nechat vysvětlit nejasný postup, navrhnout řešení nebo rozebrat chybu. Abychom ale mohli odpověď posoudit, potřebujeme tématu alespoň trochu rozumět. Jinak nemáme podle čeho poznat, jestli jsme dostali dobré vysvětlení, nebo přesvědčivě napsaný nesmysl. I takové odpovědi totiž od AI můžeme dostat.
Když si necháme spočítat příklad, kterému vůbec nerozumíme, můžeme získat výsledek. Ještě tím ale neumíme ten příklad vyřešit. A pokud bude výsledek chybný, nemusíme to poznat.
S vlastními znalostmi se můžeme doptávat, porovnávat postupy a upozornit na rozpor. Bez nich často jen převezmeme to, co dostaneme. Můžeme pak mít hotový úkol, aniž bychom se cokoli naučili.
Nemusíme tedy slibovat, že jednou přímo využijeme každou poučku a každý vzorec. Takový slib bychom stejně nedokázali splnit. Můžeme ale poctivě hledat odpověď na konkrétnější otázku: „Co se tím učíme?“